Jak založit společnost? Jaký je postup při založení společnosti?

Lorem ipsum dolor sit amet, consectetuer adipiscing elit. Vestibulum fermentum tortor id mi. Nam sed tellus id magna elementum tincidunt. Sed vel lectus. Donec odio tempus molestie, porttitor ut, iaculis quis, sem. Sed convallis magna eu sem. Cras elementum. Excepteur sint occaecat cupidatat non proident, sunt in culpa qui officia deserunt mollit anim id est laborum. Nullam lectus justo, vulputate eget mollis sed, tempor sed magna. Morbi leo mi, nonummy eget tristique non, rhoncus non leo. Fusce tellus. Integer tempor. Nullam sapien sem, ornare ac, nonummy non, lobortis a enim. In convallis. Nam libero tempore, cum soluta nobis est eligendi optio cumque nihil impedit quo minus id quod maxime placeat facere possimus, omnis voluptas assumenda est, omnis dolor repellendus. Aenean fermentum risus id tortor. Duis aute irure dolor in reprehenderit in voluptate velit esse cillum dolore eu fugiat nulla pariatur. Nunc auctor. Nulla accumsan, elit sit amet varius semper, nulla mauris mollis quam, tempor suscipit diam nulla vel leo.

Co jsou obchodní korporace

Pod pojem obchodní korporace zákon o obchodních korporacích (č. 90/2012 Sb.) zahrnuje všechny formy obchodních společností (veřejnou obchodní společnost, komanditní společnost, společnost s ručením omezeným, akciovou společnost, evropskou společnost a evropské hospodářské zájmové sdružení) i družstev, nicméně jeho úprava dopadá především na české formy těchto korporací, jelikož ty evropské jsou primárně upraveny zvláštními předpisy EU. Zákon také rozlišuje tzv. osobní společnosti (v. o. s., k. s.) a kapitálové společnosti (s. r. o., a. s.).

Právní úprava obchodních korporací

Zákon o obchodních korporacích upravuje základní podmínky fungování obchodních korporací, zejména:

založení,
vklady, základní kapitál, podíly,
ručení za závazky,
rozložení vnitřní struktury orgánů,
odpovědnosti členů těchto orgánů a
zrušení korporace.

Přesto v textu zákona o obchodních korporacích nelze nalézt všechny tyto podmínky. Některé jsou řešeny na obecnější úrovni v občanském zákoníku (č. 89/2012 Sb.).

Obchodní korporace se zakládají společenskou smlouvou nebo zakladatelskou listinou (je-li jediný zakladatel) a vznikají dnem zápisu do obchodního rejstříku. Podobu obchodního rejstříku a údaje v něm zapisované upravuje zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob. Další náležitosti spojené se založením jednotlivých obchodních korporací upravuje zákon o obchodních korporacích. Zrušit lze podnik bez likvidace (fúze, rozdělení a právní nástupce) nebo s likvidací, resp. konkurzem (likvidace, nebo insolvence a žádný právní nástupce). Společnost zaniká ke dni výmazu z obchodního rejstříku.

Jednotlivé obchodní korporace

Veřejná obchodní společnost

Veřejná obchodní společnost je společnost alespoň dvou osob, které se účastní na jejím podnikání a ručí za závazky společně a nerozdílně. V této společnosti mají všichni společníci stejné postavení, ručí za závazky neomezeně. Veřejná obchodní společnost není ze zákona povinna vytvářet minimální základní kapitál, a tudíž společníci nemají povinnost do společnosti vkládat vklad. Na vkladové povinnosti se však mohou dohodnout ve společenské smlouvě. Vkladem může být také práce či služba.

Zákon o obchodních korporacích je v případě v. o. s. velmi benevolentní a téměř veškerou úpravu vztahů společníků nechává na nich samotných, tedy jejich práva a povinnosti jsou upraveny společenskou smlouvou. Statutárním orgánem veřejné obchodní společnosti jsou všichni společníci, kteří jsou plně svéprávní, bezúhonní a nenastala u nich překážka provozování živnosti. Společenskou smlouvou je možné stanovit, že statutárním orgánem bude pouze jeden nebo jen někteří ze společníků. Statutární orgán zastupuje společnost navenek a je tzv. obchodním vedením (rozhoduje o obchodních záležitostech společnosti).

V. o. s. se zakládá především díky daňovým výhodám. Nedochází ke dvojímu zdanění jako např. u s. r. o. To znamená, že první dojde k rozdělení zisku, a ten si pak společníci uvedou do svých daňových přiznání. Ručení za závazky společně a nerozdílně znamená, že všichni jsou dlužníky v celé částce, nikoli pouze každý ve své části. V případě společného závazku je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže však dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne.

Komanditní společnost

Komanditní společnost musí mít po celou dobu svého trvání alespoň dva společníky – komplementáře a komanditistu. Společníkem může být fyzická i právnická osoba. Komplementář je společník, jenž ručí za závazky společnosti neomezeně celým svým majetkem. Naproti tomu komanditista ručí za dluhy společnosti do výše svého nesplaceného vkladu podle stavu zápisu v obchodním rejstříku. Lze říci, že v komanditní společnosti se mísí prvky v. o. s. a s. r. o., právní úprava postavení komplementářů víceméně odpovídá postavení společníků v. o. s., zatímco postavení komanditistů je obdobné jako u společníků s. r. o.

Minimální výše základního kapitálu není určena, komplementáři nejsou povinni vkládat své prostředky do společnosti. Povinnost vkladu mají pouze komanditisté, nově však zákon o obchodních korporacích nestanovuje minimální výši a ta je tedy určena pouze společenskou smlouvou. Vkladem mohou být i práce nebo služby. Nové je také ustanovení o tzv. komanditní sumě, což je částka, určená společenskou smlouvou, do jejíž výše ručí komanditisté za dluhy společnosti. Komanditní suma přitom musí odpovídat alespoň výši jeho vkladu.

Statutárním orgánem společnosti jsou všichni komplementáři, kteří jsou plně svéprávní, bezúhonní a nenastala u nich překážka provozování živnosti. Společenská smlouva může určit, že statutárním orgánem společnosti jsou pouze někteří z komplementářů, kteří splňují dané požadavky, nebo jeden z nich. Statutární orgán zastupuje společnost, zbylá působnost mu nepřísluší. Neurčí-li společenská smlouva jinak, rozhodují ve věcech, které nepřísluší statutárnímu orgánu, všichni společníci, přičemž zvlášť hlasují komplementáři a zvlášť komanditisté.

Společnost s ručením omezeným

Společnost s ručením omezeným je jedna z forem obchodních společností, kterou lze v České republice za účelem podnikání založit. V Česku jde o nejrozšířenější formu podnikání, přičemž rovněž se celosvětově jedná o běžnou formu podnikání. Zákonem je považována za společnost kapitálovou, vykazuje však i některé rysy společnosti osobní a odbornou veřejností je tedy mnohdy považována za tzv. smíšenou společnost. Jejím statutárním orgánem, který je oprávněn společnost zastupovat, je jednatel. V českém právním řádu ji upravuje zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích. Zkratka obchodní společnosti je s. r. o.

Založení a vznik společnosti s ručením omezeným

Společnost tohoto typu může založit jediný společník nebo více společníků. Obchodní firma společnosti musí obsahovat označení „společnost s ručením omezeným“ (nebo jako zkratku s. r. o. či spol. s r. o.). Minimální vklad společníka, a tudíž i minimální výše základního kapitálu společnosti, je 1 Kč. Společnost je založena v okamžiku, kdy se všichni její společníci dohodnou na obsahu společenské smlouvy a podepíší ji u notáře, avšak vzniká až okamžikem zápisu do obchodního rejstříku.

Do podání návrhu na zápis do obchodního rejstříku musí být splaceny všechny nepeněžité vklady, vkladové ážio a na každý peněžitý vklad nejméně jeho 30 %. Pokud je vklad nepeněžitý (tj. nemovité věci, akcie, auta atd.), musí jej ocenit soudní znalec. Nepeněžitým vkladem nesmí být práce nebo služby. Před vznikem společnosti přijímá a spravuje vklady správce vkladů, jmenovaný společenskou smlouvou.

Společnost bez ohledu na den svého založení vznikne až zápisem do obchodního rejstříku. Mezi založením a vznikem ještě nemá právní osobnost, některé úkony (např. založení účtu, nájemní smlouva) však může učinit již před zápisem.

Alternativní možností založení společnosti, je koupě tzv. „ready-made“ společnosti neboli předzaložené společnosti. Jedná se o firmu, která je zapsaná v obchodním rejstříku, má název, sídlo, jednatele, identifikační číslo a také plně splacený základní kapitál. Společnost však nevyvíjí žádnou obchodní činnost, byla založena pouze za účelem prodeje konečnému zákazníkovi.

Právní odpovědnost

Společnost odpovídá za porušení svých závazků celým svým majetkem, společníci pak společně a nerozdílně ručí za závazky společnosti jen do výše, v jaké nesplnili vkladové povinnosti podle stavu zapsaného v obchodním rejstříku v době, kdy byli věřitelem vyzváni k plnění. Ručí tedy i společník, který svou část vkladu již splatil, jestliže zbylí společníci ještě nesplatili svoje vklady. Zaplacením kterémukoliv z věřitelů ručení nezaniká ani se nesnižuje jeho rozsah. Zápisem splacení všech vkladů do obchodního rejstříku ručení společníků zaniká. Jednatelé mají povinnost jednat s péčí řádného hospodáře a s uvážením všech jim známých a dostupných informací.

Orgány společnosti

Valná hromada – nejvyšší orgán společnosti. Členy valné hromady jsou všichni společníci (tedy majitelé, vlastníci). Svolává ji jednatel společnosti nejméně jedenkrát ročně a do její působnosti patří např. rozhodování o změně společenské smlouvy, změně základního kapitálu, o připuštění nepeněžitého vkladu, volba a odvolání jednatele a dozorčí rady (byla-li zřízena), dále valná hromada schvaluje například rozdělení zisku, účetní závěrku jednočlenné společnosti vykonává působnost valné hromady její společník.
Jednatelé – statutárním orgánem společnosti jsou jeden nebo více jednatelů. Jednateli přísluší obchodní vedení společnosti. Jednatelé jsou uvedeni v obchodním rejstříku.
Dozorčí rada – tento nepovinně vytvářený orgán dohlíží na činnost jednatelů, kontroluje účetní dokumentaci, jednou ročně předkládá zprávu o své činnosti valné hromadě.

Společníci a jejich postavení

V postavení společníků se akcentuje kapitálová povaha, nikoli osobní povaha. Rozsah práv a povinností je nerovný, řídí se majetkovou účastí společníků na společnosti.

Vznik členství ve společnosti s ručením omezeným

Originární – zakladatelé a přistupující osoby, členství vzniká:
1. uzavřením společenské smlouvy;
2. vydáním zakladatelské listiny jedním zakladatelem;
3. při zvýšení základního kapitálu společnosti.
Derivativní – při převodu obchodního podílu nebo přechodu obchodního podílu, členství vzniká:
1. převodem obchodního podílu smlouvou nebo rubopisem na kmenovém listu;
2. děděním obchodního podílu;
3. univerzálním právním nástupnictvím po zaniklé právnické osobě, která byla společníkem;
4. převodem uvolněného podílu v ostatních případech.

Práva společníků společnosti s ručením omezeným

Právo na podíl na zisku

Základní podmínkou je, že společnost musí nějaký zisk vytvořit. Rozhodnutí o užití zisku, který s. r. o. vytvořila, náleží do působnosti valné hromady. Podíl na zisku se mezi společníky dělí podle velikosti obchodních podílů společníků (lze sjednat jinak). Podíl na zisku je splatný do 3 měsíců od rozhodnutí valné hromady o jeho rozdělení. Zálohu na výplatu podílu na zisku lze vyplácet jen na základě mezitímní účetní závěrky, ze které vyplyne, že obchodní korporace má dostatek prostředků na rozdělení zisku.

Právo na vypořádací podíl

Zatímco právo na likvidační podíl nastupuje při zániku společnosti, právo na vypořádací podíl vzniká ve fázi trvající existence společnosti, jestliže některý ze společníků opouští společnost bez právního nástupce, resp. přechází-li uvolněný podíl na společnost. Zaniká-li účast společníka na společnosti jinak než převodem obchodního podílu, tedy zaniká-li smrtí fyzické osoby (v případě, že společenská smlouva vyloučila přechod obchodního podílu na dědice), zánikem právnické osoby (v případě, že společenská smlouva vyloučila přechod obchodního podílu), vyloučením společníka (kaduční řízení, soudní řízení, konkurs, exekuce), vystoupením společníka (§ 164, § 202 a § 207 odst. 3 ZOK), zrušením účasti společníka soudem (§ 205). Výše vypořádacího podílu se odvozuje od hodnoty, resp. odhadu hodnoty obchodní korporace a poměru, kterým se společník na hodnotě podílel.

Právo na podíl na likvidačním zůstatku

Podíl na likvidačním zůstatku náleží společníkovi, zaniká-li obchodní korporace s likvidací. Likvidační podíl se rozdělí mezi společníky nejprve do výše, v jaké splnili svou vkladovou povinnost. Nestačí-li likvidační zůstatek na toto rozdělení, podílejí se společníci na likvidačním zůstatku v poměru k výši svých splacených či vnesených vkladů. Neměl-li žádný ze společníků vkladovou povinnost, rozdělí se likvidační zůstatek mezi společníky rovným dílem.

Právo podílet se na řízení společnosti

S. r. o. jako kapitálová společnost má zvláštní strukturu orgánů, nevylučuje manažerské řízení prostřednictvím nespolečníka, jednateli tak mohou být společníci, nebo jiné osoby – jednatelé mohou být jmenování společenskou smlouvou nebo valnou hromadou. Proto není právem společníka být jednatelem či členem jiného orgánu společnosti (kromě valné hromady). Právo podílet se na řízení společnosti uskutečňuje společník prostřednictvím své účasti na valné hromadě. Úprava organizace a hlasování je stanovena ve společenské smlouvě (podle zákona připadá jeden hlas na 1 Kč vkladu společníka, ledaže společenská smlouva stanoví jinak). Pozastavení hlasovacích práv nastává např. pokud se dotýká hlasování společníka (např. rozhoduje se o jeho vyloučení či o jeho odvolání z funkce orgánu společnosti).

Právo na informace

Právo žádat od jednatelů informace o společnosti, nahlížet do dokladů společnosti, kontrolovat údaje obsažené v předložených dokladech a další práva určená společenskou smlouvou. Právo kontrolovat doklady společnosti mají společníci sami či skrze svého zástupce, bude-li tento zástupce zavázán alespoň ke stejné mlčenlivosti jako společník a společnosti tuto skutečnost doloží. Mlčenlivost může být doložena smlouvou nebo skutečností, že zástupce je k mlčenlivosti vázán ze zákona (např. advokát, daňový poradce).

Právo na společnickou žalobu

Společník může v zákonem vymezených případech podat žalobu proti členovi orgánu společnosti (jednatel, člen dozorčí rady), ve skutečnosti však nejde o žalobu společníka, ale jenom o žalobu podanou společníkem jménem společnosti (žaloba ut singuli). Žaloba se uplatní především v případech, kdy jednatel či člen dozorčí rady svým jednáním v rozporu s povinností péče řádného hospodáře způsobil společnosti újmu. Dle § 4 odst. 1 ZOK dochází k obrácení důkazního břemene, takže žalovaná osoba musí prokázat, že se nedopustila protiprávního jednání, ledaže soud rozhodne, že to po ní nelze spravedlivě požadovat.

Minoritní práva

Ochrana menšiny se vztahuje na společníky, kteří mají vklady ve výši minimálně 10 % základního kapitálu. Mají právo požádat jednatele o svolání valné hromady. V případě, že ke svolání valné hromady nedojde do jednoho měsíce, mohou ji svolat sami.

Povinnosti společníků společnosti s ručením omezeným

Vkladová povinnost

Výši vkladové povinnosti společníků zákon nestanoví, je tedy věcí společenské smlouvy, aby určila, jak velký vklad musí do společnosti společníci vnést. Nepeněžitý vklad musí být do společnosti vnesen před jejím vznikem (zápisem do obchodního rejstříku), peněžitý vklad musí společník splatit ve lhůtě stanovené společenskou smlouvou, nejpozději však do 5 let ode dne vzniku společnosti nebo od převzetí vkladové povinnosti za trvání společnosti.
Je-li společník v prodlení se splácením peněžitého vkladu, uhradí společnosti úrok ve výši dvojnásobku sazby úroku z prodlení stanovené nařízením vlády, neurčí-li společenská smlouva jinak.
Společník nesmí po dobu prodlení s plněním vkladové povinnosti vykonávat hlasovací právo a k jeho hlasu se nepřihlíží při zjištění usnášeníschopnosti.
Vedle možnosti požadovat úrok z prodlení může společnost přistoupit i k vyloučení společníka v tzv. kadučním řízení. O vyloučení rozhoduje valná hromada alespoň dvoutřetinovou většinou hlasů. Před rozhodováním o vyloučení musí být společník vyzván ke splnění vkladové povinnosti a musí mu být poskytnuta přiměřená lhůta.

Příplatková povinnost

Tuto povinnost může stanovit společenská smlouva, na jejímž základě musí rozhodnout valná hromada nebo může jít o rozhodnutí společníka se souhlasem jednatele, i když tak nestanoví společenská smlouva. Slouží k tvorbě vlastního kapitálu, to znamená, že společník svým příplatkem přináší společnosti další zdroj financování, aniž by tento příplatek měl vliv na výši společníkova vkladu nebo na výši základního kapitálu. Jestliže společenská smlouva umožňuje stanovit příspěvky, musí také určit, jakou výši nesmí příplatky ve svém souhrnu překročit.
Společník, který pro příplatkovou povinnost nehlasoval, nemůže příplatkovou povinnost odmítnout, ale má právo vystoupit ze společnosti ohledně podílu, na který je příplatková povinnost vázána, avšak pouze tehdy, pokud již zcela splnil svou vkladovou povinnost spojenou s tímto podílem. Vystoupením ze společnosti jeho příplatková povinnost zanikne.
Prodlení se splácením příplatků má stejné následky jako při prodlení se splácením vkladů, tedy i možnost, že v případě nesplnění povinnosti může být společník ze společnosti vyloučen v kadučním řízení.

Zákaz konkurence

Zákon omezuje působení jednatele ve společnostech s obdobným předmětem činnosti. Společenská smlouva může určit, že se zákaz konkurence vztahuje i na společníky.

Povinnost loajality

Povinností společníka je chovat se ke společnosti čestně a zachovávat její vnitřní řád (zejména společenskou smlouvu).

Kmenový list společnosti s ručením omezeným

Stanoví-li tak společenská smlouva, může účast společníka ve společnosti a práva a povinnosti z této účasti plynoucí představovat kmenový list, cenný papír, který má podobnou funkci, jako akcieu akciové společnosti.

Akciová společnost

Akciová společnost je druh korporace, jejíž základní kapitál se neskládá z (nehmotných, abstraktních) podílů, ale z akcií, což jsou cenné papíry (nebo zaknihované cenné papíry) tento podíl představující. Vlastníci akcií (akcionáři) mají právo podílet se na řízení společnosti, právo na podíl na zisku (dividendu) a související práva a povinnosti.

Většina akciových společností jsou soukromoprávní obchodní korporace s volnou převoditelností akcií.

Dějinný vývoj akciové společnosti

Forma sdružování majetků za účelem podnikání, kde si podílníci rozdělují výnosy úměrně k výši svých podílů a ručí za výsledky jen těmito podíly, vznikla už v antice. Rozvoj společností tohoto typu nastal ve středověkých městech. První akciovou společností byla roku 1602 založená Nizozemská východoindická společnost (Vereenigte Oost-Indische Compagnie), které byl udělen monopol na veškerý nizozemský obchod na východ i západ. Když v roce 1612 chtěli investoři zpět svou hotovost, museli prodat své akcie jinému investorovi, tím vznikl akciový trh.

První akciovou společností, která vznikla na území Česka, byla K.K. Privilegirte Zucker-Raffinerie zu Königsaal bey Prag založená v roce 1792. Český název zní C. k. privilegovaná rafinerie cukru ve Zbraslavi u Prahy. Další pokusy byly z různých oborů, např. Schwimmanstalt in Prag auf der Moldau (Plavecký ústav v Praze na Vltavě) založený v roce 1812 nebo Pražská akciová společnost paroplavební, založená v roce 1822. Obecně upravil právní postavení akciových společností zákon o spolcích (1852), na nějž navázalo v roce 1899 ministerské nařízení nazvané Akciový regulativ. V letech 1950–1990 upravoval akciové společnosti velmi kusý zákon č. 243/1949 Sb., který byl po změně politického režimu nahrazen zákonem č. 104/1990 Sb. Poté akciovou společnost upravoval obchodní zákoník a od 1. ledna 2014 tomu tak je v zákonu o obchodních korporacích.

Akciová společnost v českém právu

Charakter akciové společnosti

Akciová společnost je právnická osoba, jejímž statutárním zástupcem je volené představenstvo (či statutární ředitel). Majetek je rozdělen na určitý počet akcií, původně vydaných s určitou nominální či emisní hodnotou; jak se s akciemi obchoduje, vzniká a mění se i jejich tržní hodnota. Jak se podle poptávky a nabídky na burze mění cena těchto akcií, mění se i hodnota pro vlastníky celého podniku, a to často i rychle a značně. Společnost za svoje závazky odpovídá celým svým majetkem, akcionář za závazky společnosti neručí a ani není povinen uhradit ztrátu společnosti. Od roku 2014 už akciová společnost nemusí pro případ ztráty vytvářet povinný rezervní fond. Rezervní fond však zřídit může dobrovolně. Každá akciová společnost musí mít uvedenou ve své firmě zkratku, obvykle a. s. (jak to mají dnes v České republice téměř všechny společnosti), případně akc. spol.

Založení a vznik akciové společnosti

Při utváření akciové společnosti jsou zásadní dva momenty – založení a vznik.

Společnost může být založena jedním zakladatelem či více zakladateli. K založení akciové společnosti postačuje přijetí stanov zakladateli. Stanovy musí mít povahu veřejné listiny. Založení akciové společnosti je účinné, splatil-li každý zakladatel případné emisní ážio a alespoň 30 % hodnoty upsaných akcií v době určené ve stanovách, nejpozději však do okamžiku podání návrhu na zápis společnosti do obchodního rejstříku. Minimální výše základního kapitálu akciové společnosti je 2 000 000 Kč nebo 80 000 EUR, vede‑li společnost účetnictví v EUR.

Akciová společnost vzniká dnem zápisu do obchodního rejstříku.

Orgány akciové společnosti

V českém právu je tradičním dualistický systém vnitřní struktury akciové společnosti (evropský, resp. kontinentální, model), ve kterém se zřizuje představenstvo jako statutární orgán a dozorčí rada jako kontrolní orgán. Zákon o obchodních korporacích ale umožňuje zvolit také systém monistický, kde správní radě přísluší jak obchodní vedení, tak dohled nad činností společnosti (anglosaský, resp. angloamerický, model).

Dualistický systém akciové společnosti

Valná hromada – je shromáždění všech akcionářů (tedy vlastníků), nejvyšší orgán akciové společnosti. Ustavující valná hromada rozhodne o založení společnosti, další rozhodují pak například o změnách stanov, volí orgány společnosti, schvalují rozdělení zisku a účetní závěrku. Každý z akcionářů zde má počet hlasů, dle počtu vlastněných akcií.
Představenstvo – je statutární orgán, který má za úkol řídit společnost v době mezi valnými hromadami, operativně rozhodovat a vést účetnictví. Obvykle je volí a odvolává valná hromada, ledaže stanovy určí, že tato působnost náleží dozorčí radě. Neurčí-li stanovy jinak, má představenstvo 3 členy. Délku funkčního období členů představenstva je možno sjednat libovolně.
Dozorčí rada – je orgán, jehož úkolem je dohlížet na působnost představenstva, má povoleno kontrolovat účetnictví i všechny další doklady společnosti. Její členy vždy volí valná hromada. Neurčí-li stanovy jinak, má dozorčí rada 3 členy a funkční období člena dozorčí rady je 3 roky. Ve společnostech s více než 500 zaměstnanci volí 1/3 dozorčí rady zaměstnanci a počet členů dozorčí rady musí být dělitelný třemi.

Monistický systém akciové společnosti

Valná hromada – je nejvyšším orgánem akciové společnosti stejně jako u dualistického systému.
Správní rada – kontrolně-řídící orgán. Neurčí-li stanovy jinak, má správní rada 3 členy.

Označení akciové společnosti v zahraničí

Bulharsko (Акционерно дружество, АД), Dánsko (Aktieselskab, A/S), Finsko (Osakeyhtiö, OY), Francie (Société anonyme, S. A.), Chorvatsko (dioničko društvo, d.d.), Itálie (Società per Azioni, S.p.A.), Maďarsko (Részvénytársaság, Rt., anebo Zártkörűen Működő Részvénytársaság, Zrt.), Německo (Aktiengesellschaft, AG), Norsko (Aksjeselskap, AS), Polsko (Spółka Akcyjna, S.A.), Rumunsko (Societate pe Actiuni, s.a.), Rusko (Акционерное общество, Akcioněrnoje Obščestvo, AO), Slovensko (akciová spoločnosť, a.s. nebo též účastinná spoločnosť), Slovinsko (delniška družba, d.d.), Srbsko (akcionarsko društvo, a.d.), Španělsko (Sociedad anónima, S. A.), Švédsko (Aktiebolag, AB)

Družstvo

Družstvo, dříve společenstvo, je právní forma pro sdružování osob zejména za účelem podpory svých členů. Někdy mohou být chápána jako klasické obchodní společnosti nebo jako spolky, v českém právu jsou družstva spolu s obchodními společnostmi považována za obchodní korporace. Odlišnosti družstev od obchodních společností spočívají v možnosti originárně nabývat členství beze změny zakladatelského dokumentu, rovnosti hlasů společníků při hlasování, např. o změně stanov, a variabilním základním kapitálu (kmenovém jmění).

Český zákon o obchodních korporacích definuje družstvo jako společenství neuzavřeného počtu osob, které je založeno za účelem vzájemné podpory svých členů nebo třetích osob, případně za účelem podnikání. Družstvo musí mít nejméně tři členy a jeho obchodní firma musí obsahovat označení „družstvo“. Ve zvláštních ustanoveních zákon o obchodních korporacích upravuje bytové družstvo a sociální družstvo. Základním dokumentem družstva jsou stanovy. Nejvyšší orgánem družstva je členská schůze a statutárním orgánem družstva je představenstvo, za které navenek většinou může jednat jeho předseda nebo místopředseda. Vznik a zánik družstva je totožný se zápisem do resp. výmazem z obchodního rejstříku.

Družstevnictví

U družstva se v zásadě jedná o sociálně-ekonomický fenomén mající různé právní formy. V zemích románského práva jsou družstva vždy obchodními společnostmi. V rakouském právu, které převzalo právo československé, byla družstva považována za spolky. Po roce 1948 byla řada družstev zlikvidována, rozvíjena byla pouze jednotná zemědělská družstva sloužící k násilné kolektivizaci zemědělství, a ta byla považována za socialistické organizace. Právní úprava obchodního zákoníku v letech 1992–2013 je nepovažovala přímo za obchodní korporace, od rekodifikace soukromého práva jimi s účinností od 1. ledna 2014 v českém právním řádu podle zákona o obchodních korporacích jsou.

Družstevnictví je součástí konceptu participativní ekonomiky, která usiluje o snižování příjmových a majetkových nerovností ve společnosti prostřednictvím zvyšování participativní a ekonomické demokracie. Ekonomická demokracie znamená, že na rozhodnutí by měli mít vliv minimálně všichni ti, jichž se budou dotýkat jeho důsledky. Tomuto požadavku vyhovují výrobní družstva, protože široká základna zaměstnanců-majitelů je většinou zároveň složena z obyvatelů regionu, kde dochází k výrobě. Proto je nepravděpodobné, že by taková firma přijala rozhodnutí s potenciálně negativními důsledky na místní komunitu jako jsou např. hromadná propouštění, přesunutí výroby do zahraničí nebo zavádění výrobních postupů, které kontaminují životní prostředí. Družstevnictví je také jedním z klíčových témat pro udržitelný rozvoj.

Historie družstevnictví na Ostravsku

Kořeny družstevnictví na Ostravsku sahají ke konci druhé poloviny 19. století, kdy došlo v regionu k rozvoji hutnictví a hornictví. Tzv. dělnické hnutí se postupem rozvoje těžkého průmyslu rozrůstá, soustřeďuje se na odborovou politiku a současně s ním rozvíjí se snaha po hospodářské svépomoci. Od roku 1890 se dělnické hnutí snažilo odpoutat od hospodářské závislosti na závodních obchodech (tzv. závodních konsumech) a chtělo vytvořit své vlastní svépomocné organizace, které by zajišťovaly jejich vlastní zásobováni.

Jedním z průkopníků družstevnictví na Ostravsku byl advokát Dr. František Chleborad, který v letech 1868–1875 založil Oul, což bylo dělnické konzumní družstvo. Existovalo jen 4 roky. Svou činnost ukončilo v důsledku tlaku na poněmčování dělníků, ti více důvěřovali závodním konzumům, než vlastním družstvům. V letech 1880–1888 mezi dělníky šířil teorie německého ekonoma Franz Hermanna Schulze-Delitzscha (29. srpna 1808, Delitzsch – 29. dubna 1883, Postupim) o tzv. „svépomocných akcích pomocí spoření a družstev“. Nabádal dělníky ke sjednocení, podnikavosti a ke vzdělání. V návaznosti na tuto činnost založil Moravskou záložnu v Ostravě.

Závodní konzumy byly především pod podnikem Vítkovické železárny, kde byla v roce 1886 otevřena závodní tržnice. Přípravy na založení konzumního spolku se uskutečnily dne 14. října 1894, kdy došlo k konání ustavující valné hromady „Prvního dělnického a zásobovacího spolku pro Vítkovice a politický okres místecký“. Přípravy se prováděly tajně, aby se o nich v závodě a soukromí obchodníci nedověděli, protože všem družstevním činovníkům hrozilo propuštění ze závodů. Když měla být otevřena první prodejna, byl majitel domu podplacen 150 zlatými, aby družstevníkům místnost na prodejnu nepronajímal. Prodejna byla otevřena a postupně otevírány další. Byla zakládána i nová družstva. Snaha pracujícího lidu po hospodářské nezávislosti byla podporována ušlechtilou myšlenkou svépomoci a solidarity, které se staly hnací silou vývoje družstevnictví.

V Ostravě vznikly družstva jako např. „ZÁDRUHA“, velkoobchodní společnost s r. o. (1915), Ústřední konsumní a úsporné družstvo „Budoucnost“, z.s.s.r.o. v Moravské Ostravě (1919), „PRODUKTIVA“ Ústřední výrobní, nákupní a prodejní společnost (po 1919).

Členství a orgány družstva

Členství v družstvu vzniká především jeho zakladatelům dnem vzniku družstva, později rozhodnutím představenstva (příp. jiného orgánu družstva podle stanov) o přijetí za člena nebo převodem nebo přechodem družstevního podílu. Podmínkou je především uhrazení základního členského vkladu, další podmínky mohou určit stanovy družstva. Členství vždy vzniká na dobu neurčitou. Zaniká písemnou dohodou, vystoupením člena, jeho vyloučením, převodem nebo přechodem družstevního podílu, prohlášením konkursu na majetek člena nebo zánikem družstva či smrtí člena.

Orgány družstva jsou:

Členská schůze rozhoduje o nejvýznamnějších družstevních záležitostech, volí ostatní orgány družstva, které jsou povinny skládat účty ze své činnosti.
Představenstvo je výkonným orgánem družstva s všeobecnou kompetencí, tj. řídí a rozhoduje v těch věcech, které nejsou v kompetenci jiných orgánů družstva. Je statutárním zástupcem družstva.
Kontrolní komise je kontrolní orgán, který kontroluje činnost družstva, všech jeho členů a orgánů.

Stanovami lze zřídit i další orgány. U malých družstev do 50 členů se představenstvo ani kontrolní komise zřizovat nemusí, statutárním orgánem je potom předseda družstva a pravomoc kontrolní komise má vůči statutárnímu orgánu družstva každý člen družstva.

Vkladová povinnost a základní kapitál družstva

Jedním ze základních předpokladů vzniku členství v družstvu je převzetí a splnění vkladové povinnosti v rozsahu vyplývajícím ze stanov družstva. Podmínkou vzniku členství při založení družstva je tak jednak převzetí vkladové povinnosti k základnímu členskému vkladu, jednak včasné a řádné splnění vkladové povinnosti k základnímu členskému vkladu, případně, určí-li tak stanovy, alespoň k jeho části – vstupnímu vkladu.

Zákon nestanoví minimální výši členského vkladu. Výše základního členského vkladu, případně vstupního vkladu, musí být (na rozdíl od kapitálových obchodních společností) pro všechny členy družstva stejná a zapisuje se do obchodního rejstříku. Vklad může být peněžitý i nepeněžitý (s výjimkou družstevních záložen, kde může být vklad pouze peněžitý), nepeněžitý vklad musí být oceněn znalcem. V případě družstva mohou být, na rozdíl od obchodních společností, nepeněžitým vkladem i práce a služby.

Souhrn všech členských vkladů, k jejichž splacení se členové družstva ve stanovách zavázali, představuje základní kapitál družstva. S výjimkou družstevních záložen není minimální výše základního kapitálu družstva stanovena a základní kapitál se nezapisuje do obchodního rejstříku. Určí-li tak stanovy, může se člen podílet na základním kapitálu jedním nebo více dalšími členskými vklady. Výše dalších členských vkladů může být pro různé členy odlišná. Zvýšení základního členského vkladu doplatky členů je možné, určují-li tak stanovy. Základní členský vklad lze zvýšit doplatky členů pouze jednou za 3 roky a nejvýše na trojnásobek stávající výše.

Ručení družstva, uhrazovací povinnost člena družstva

Za porušení svých závazků odpovídá družstvo celým majetkem. Členové neodpovídají ani neručí za nesplnění povinností družstva, družstvo však za zákonem a stanovami stanovených podmínek může po členech žádat plnění z titulu uhrazovací povinnosti, na základě které jsou členové povinni poskytnout družstvu finanční prostředky, které smí družstvo použít výhradně na úhradu vzniklé ztráty. Uhrazovací povinnost nesmí být vyšší než trojnásobek základního členského vkladu.

Uhrazovací povinnost členů družstevních záložen byla zrušena zákonem č. 230/2009 Sb.

Typy družstev v českém právu

Bytové družstvo

Bytové družstvo (§ 727–757 ZOK) může být založeno jen za účelem zajišťování bytových potřeb svých členů. Bytové družstvo může spravovat domy s byty a nebytovými prostory ve vlastnictví jiných osob. Za podmínek stanovených zákonem může provozovat i jinou činnost, pokud tím neohrozí uspokojování bytových potřeb svých členů a tato činnost má pouze doplňkový nebo vedlejší charakter. Firma bytového družstva obsahuje označení „bytové družstvo“.

Sociální družstvo

Sociálním družstvem (§ 758–773 ZOK) je družstvo, které soustavně vyvíjí obecně prospěšné činnosti směřující na podporu sociální soudržnosti za účelem pracovní a sociální integrace znevýhodněných osob do společnosti s přednostním uspokojováním místních potřeb a využíváním místních zdrojů podle místa sídla a působnosti sociálního družstva, zejména v oblasti vytváření pracovních příležitostí, sociálních služeb a zdravotní péče, vzdělávání, bydlení a trvale udržitelného rozvoje. Firma sociálního družstva obsahuje označení „sociální družstvo“.

V České republice existují i jiné formy právnické osoby fungující na bázi obecné prospěšnosti (např. nadace, spolky). Jejich nevýhodou však je, že se jedná o právnické osoby nepodnikatelské povahy, které nemohou vůbec nebo mohou jen velmi omezeně podnikat. Naproti tomu právnické osoby, které jsou podnikateli ve vlastním smyslu a které mohou vykonávat i jiné než čistě podnikatelské aktivity (např. společnost s ručením omezeným nebo akciová společnost) se k výkonu sociální a charitativní činnosti nehodí buďto vůbec, anebo jen s nepoměrnými obtížemi. Úprava sociálního družstva se snaží sloučit výhody obou modelů.

Spořitelní a úvěrní družstva

Spořitelní a úvěrní družstva jsou upravena zvláštním zákonem (zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech). Pro spořitelní a úvěrní družstva se používá také zkrácený pojem spořitelní a úvěrní družstva. Spořitelní a úvěrní družstvo je družstvo, které pro podporu hospodaření svých členů provozuje finanční činnosti, jimiž se rozumí zejména přijímání vkladů a poskytování úvěrů, ručení a peněžních služeb v různých formách. Dohled nad jeho činností vykonává Česká národní banka.

Firma družstevní záložny musí obsahovat označení „spořitelní a úvěrní družstvo“, „družstevní záložna“, „spořitelní družstvo“ nebo „úvěrní družstvo“.

Výrobní družstvo

Výrobní družstvo je takový typ podniku, který je z většiny vlastněn zaměstnanci. Ti se kolektivně podílejí na rozhodování, a to buď pomocí přímé volby nebo pomocí volených zástupců. Aby se udržela vysoká úroveň participativity a demokracie, nejsou výrobní družstva volně obchodovatelná. Důležitý je tu také princip subsidiarity, protože se předpokládá, že zaměstnanci, kteří se potýkají s problémem přímo, budou mít také nejvíce informací k tomu, aby mu mohli čelit.

Trocha teorie: co je to fundace?

Fundace

Fundace (lat. fundatio od fundó, zakládám) je právnická osoba, která byla vytvořena vyčleněním majetku za určitým účelem. Jde tak o účelové sdružení majetku s vlastní právní osobností. Určení účelu, kterému tento samostatný majetek slouží, je základem fundační svobody zakladatele. Může jít jak o účel veřejně prospěšný, spočívající v podpoře obecného blaha, tak o účel soukromý, v němž se projevují zájmy konkrétních osob. Existují ovšem fundace, např. rodinné, které mohou sloužit oběma účelům zároveň. Smíšený charakter mají také fundace dobročinné, které podporují určitým způsobem vymezený okruh lidí. Nelze však založit fundaci, která by se věnovala především podnikání, stejně jako nadaci, která by byla prospěšná výlučně zakladateli.

Charakter fundací bývá různý, zatímco v anglosaské právní oblasti jsou takto chápána všechna sdružení majetku bez ohledu na konkrétní právní formu (funkcionální pojetí), v kontinentální Evropě jde vždy o subjekt práva (organizační pojetí). I zde se ale rozlišuje, zatímco třeba v Německu nezáleží na typu právnické osoby, v Rakousku je přístup dvojí, buď je Stiftung jako sdružení majetku také protikladem ke korporacím, nebo jde o zvláštní typ právnické osoby. V tomto druhém významu odpovídá českým nadacím po roce 2014. Do té doby se totiž v českém prostředí pro fundace vždy používalo obecného názvu „nadace“, zákonodárce pak při rekodifikaci soukromého práva použil nového souhrnného výrazu „fundace“ k označení nadací i fondů, neboť připomíná obě tyto skupiny a navíc měl být vhodným antonymem k výrazu „korporace“.

V římském právu fundace, resp. nadace (universitates rerum bonorum) vznikly až dlouho po korporacích (universitates personarum). Objevily se teprve ve 4. stol. n. l. za křesťanských císařů, do té doby mohl dárce pouze svěřit majetek nějaké korporaci a dát jí pokyny, jak s ním má nakládat – šlo o tzv. nadaci fiduciární. Jako první byly uznávány samostatné subjekty zřízené za náboženským nebo humanitním účelem, šlo o nemocnice, chudobince, sirotčince apod. Zřizovány byly listinou, ve které byl stanoven jejich účel a správa, právní osobnost získávaly až schválením od příslušného biskupa a i poté podléhaly církevnímu dozoru. Naproti tomu měly takové nadace (piae causae, pia corpora) jisté výhody, na rozdíl od korporací měly např. plnou dědickou způsobilost. Přesto byly v rámci kanonického práva stále pojímány více jako trvalé osobní svazky, zcela účelovými sdruženími majetku se staly až po jejich podřízení světské moci.

Přístup k fundacím byl jiný v německé a švýcarské právní oblasti, kde šlo o v zásadě soukromou sféru, zatímco třeba ve francouzských či rakouských poměrech převládal dohled státu. Přesto např. rakouský obecný zákoník občanský ve svém jediném ustanovení § 646 vlastně jen odkazoval na úpravu veřejnými předpisy a až v roce 1841 byl vydán dekret, jímž byla stanovena jednotná pravidla. Bylo určeno, že zakladatel musí určený majetek věnovat trvalému účelu a pro vznik nadace bylo navíc zapotřebí získat státní povolení. Právní teorie tehdy nadace zařazovala mezi „jiné právnické osoby“ a popisovala je jako neosobní účelové jmění, odlišné od jmění soukromého. Vývoj nadačního práva byl přerušen v roce 1953, kdyby byla tato právní forma zrušena, stejně jako všechny dosud existující nadace.

Nadace se jako zvláštní právnické osoby vrátily do českého, resp. československého právního řádu v roce 1990 prostřednictvím novely hospodářského zákoníku (§ 389b). Toto systematické zařazení, velmi stručná úprava a jejich pojetí jako účelových fondů se neukázalo vhodným a proto už od roku 1992 byla právní úprava nadací vložena do občanského zákoníku (§ 20b–20e a § 477 odst. 2). Zde se již upravoval statut nadace a bylo také umožněno její zřízení prostřednictvím závěti. Zmocnění k přijetí speciálního zákona bylo nicméně naplněno až v roce 1997, kdy byl přijat komplexní zákon č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech. Ve svém původním znění byl přesto poměrně restriktivní, když účel nadací omezil jen na veřejně prospěšné záležitosti a přísně reguloval nakládání s jejich majetkem. K liberalizaci nadačního práva došlo až v roce 2010, kdy se se také zdůraznila odlišnost mezi nadacemi a nadačními fondy.

Typologie fundací

Základním rozlišením jsou fundace, stejně jako jiné právnické osoby, buď charakteru soukromoprávního, nebo veřejnoprávního. Právo soukromoprávních fundací bylo kdysi jednotné, když znalo pouze nadace. Nyní občanský zákoník výslovně upravuje v ustanoveních § 303–305 jen základní obecné charakteristiky všech fundací a dále se věnuje jejím dvou základním formám – nadacím(§ 306–393) a nadačním fondům (§ 394–401). To ovšem nemusí být jediní zástupci fundací v českém právu. Vedle nich existuje ústav (§ 402–418), který je smíšeným útvarem, neboť má věcný základ i osobní prvek. Z pohledu části právní teorie je nicméně zařazován mezi fundace. Stále také přežívají obecně prospěšné společnosti, zavedené roku 1995 do českého právního řádu poněkud neorganicky, protože označení „společnost“ navazuje dojem korporace, ačkoli jejich základ je převážně majetkový a jsou zaměřeny na poskytování obecně prospěšných služeb veřejnosti Jejich místo mezi fundacemi navíc podporuje nová právní úprava tím, že se mohou přeměnit na nadace, nadační fondy nebo ústavy. Jestliže by byly fundace pojímány funkcionálně a nezáleželo by tak na právní subjektivitě, mohl by sem být zařazen navíc svěřenský fond (§ 1448–1474), případně i přidružený fond (§ 349–352). V praxi tak funkce dříve připisované pouze nadacím mohou plnit nejen ony, resp. nadační fondy, ústavy nebo obecně prospěšné společnosti, ale také tyto smluvní instituty.

Mezi fundace veřejného práva, jejichž právní úprava je roztříštěna do množství právních předpisů, lze zařadit především státní fondy (Státní fond životního prostředí, Státní fond České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie, Státní fond dopravní infrastruktury, Státní zemědělský intervenční fond apod.). Část právní teorie sem řadí také např. ústavy veřejného práva (Česká televize, Český rozhlas, Česká tisková kancelář), příspěvkové organizace státu, obcí a krajů, veřejné výzkumné instituce a další právnické osoby, pokud mají majetkový základ a samostatně určený účel.

Struktura fundací

Zákon pro fundace pouze poměně stručně stanoví, že jsou ustavena zakladatelským právním jednáním nebo zákonem, v nichž musí být specifikován oddělený majetek a účel fundace, a že jejich vnitřní poměry upravuje jejich statut. Nejde-li tak o případ zákonem založené fundace, má její zakladatel poměrně široké možnosti, jak ji podle svých představ vytvoří, což je projev jeho fundační svobody. Na druhou stranu je jeho rozhodnutí relativně trvalé a po vzniku fundace téměř nevratné. Založit ji může ještě za svého života (inter vivos), nebo závětí až pro případ své smrti (mortis causa), vždy však vznikne až zápisem do nadačního rejstříku. Konkrétní struktura fundace může být alespoň rámcově určena už v zakladatelském právním jednání, jestliže zakladatel nechce, aby byla později měněna, nebo až statutem, aby byla zajištěna možnost pružného reagování na situace v budoucnosti. Ten může opět vydat zakladatel, nebo jeho vypracování ponechat správní radě či jiné osobě.

U nadací a nadačních fondů je předepsána jen obligatorní existence dvou orgánů, statutárního a kontrolního. Statutárním orgánem je správní rada, která fundaci kolektivně vede, patří ji veškeré kompetence, které nejsou výslovně svěřeny někomu jinému. Kontrolu nad její činností, stejně jako nad jinými osobami pak provádí také kolektivní dozorčí rada, nebo jeden revizor, není-li zřízena. Kromě nich však není zakladatel jinak omezen, může pro fundaci zřídit výkonného ředitele, správce, poradce, grantovou komisi, kurátora apod.

← Previous

Zakládání a správa fundací (spolek, nadační fond, nadace, svěřenecký fond)