Soudy dospěly k závěru, že stěžovatelem tvrzený postup vedlejšího účastníka non lege artis s ohledem na strohost lékařské zprávy nebude možné objasnit a současně že soudní znalkyně v postupu vedlejšího účastníka (z podkladů, které měla k dispozici) nedostatky neshledala, následkem čehož byla žaloba stěžovatele zamítnuta pro neunesení důkazního břemene. Důvod zamítnutí žaloby byl zohledněn pouze v rozhodování o nákladech řízení, když stěžovateli jako neúspěšnému účastníku řízení soud neuložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení, a to z toho důvodu, že k důkazní nouzi nemuselo dojít, pokud by lékař kožní útvar řádně popsal a lépe vedl zdravotnickou dokumentaci. Stěžovatel se po neúspěšném vyčerpání všech opravných prostředků obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítal, že obecné soudy pochybily v závěru, že důkazní nouze ohledně tvrzeného pochybení při poskytování zdravotní péče způsobená vedlejším účastníkem má tížit stěžovatele, který ji nemohl nijak ovlivnit, a rovněž zpochybnil znalecký posudek i jeho hodnocení.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Závěr soudů o tom, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, je podle něj předčasný. Povinností obecných soudů bylo zvážit v zájmu zachování principu rovnosti účastníků možnost obrácení důkazního břemene (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 14/17 ze dne 9. 5. 2018: https://bit.ly/3OMG7t0
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1785/21 je dostupný). Dosavadní neúspěch stěžovatele je totiž zapříčiněn důkazní nouzí způsobenou tím, že předmětná lékařská zpráva neobsahuje téměř žádné informace, ačkoliv mezi zákonem stanovené povinnosti lékaře při poskytování zdravotní péče patří i řádné vedení zdravotnické dokumentace. Soudní znalkyně shledala postup lékaře lege artis pouze v důsledku nedostatku informací, z nichž by mohla učinit závěr jiný.
zde (238 KB, PDF).