Co se týče porušení stěžovatelova práva pokojně se shromažďovat, Ústavní soud se zabýval tím, zda lze za výkon tohoto práva považovat stěžovatelovu účast na akci Klimakemp 2018. Konstatoval přitom, že v tomto ohledu není podstatné, zda v průběhu akce mělo docházet k protiprávní činnosti, jelikož i protiprávní postupy účastníků shromáždění mohou být v rámci shromažďovacího práva chráněny, a to i když se jedná o projev tzv. občanské neposlušnosti. Podstatné je pouze to, zda akce měla být (a následně fakticky byla) shromážděním pokojným. O nepokojnosti tohoto shromáždění přitom nesvědčí sama skutečnost, že v rámci akce mělo dojít k vniknutí na soukromý pozemek a několikahodinovému blokování důlních zařízení pouhou přítomností osob s cílem podnítit zásadní debatu o dopadech změn klimatu. Do práva pokojně se shromažďovat lze neústavně zasáhnout i prostřednictvím opatření s tzv. odrazujícím účinkem. Ve stěžovatelově případě takovým opatřením bylo zjišťování jeho totožnosti ze strany policie. Lze totiž mít za to, že pokud je kolektivně (tj. v podstatě anonymně) projevován názor spočívající v kritice státu, pak může jako odrazující působit takový postup státního orgánu či policie, který potenciálně vede k evidenci jednotlivých osob takový „protistátní“ názor zastávajících. Do stěžovatelova práva na soukromí a na informační sebeurčení pak bylo bezesporu zasaženo, neboť policii před ztotožněním stěžovatele nebylo známo, kdo stěžovatel je, stejně jako jí ani nebyla známa informace o jeho pohybu na daném místě a v souvislosti s danou akcí. Tento zásah, stejně jako i zásah do stěžovatelova práva pokojně se shromažďovat by byl přípustný, kdyby byl učiněn na základě zákona, sledoval legitimní cíl a byl ve vztahu k tomuto cíli přiměřený. Tak tomu ovšem nebylo. Výzva, učiněná tvrzeně na základě ustanovení § 63 odst. 2 písm. l) zákona o policii, nebyla s tímto v souladu, protože nebyla nezbytná (tedy přiměřená ve vztahu ke sledovanému legitimnímu cíli). Legitimního cíle (předcházení blokování práce důlních zařízení v hnědouhelném dole Bílina) bylo ve stejné nebo podobné míře možno dosáhnout i jinými prostředky, které by méně zasahovaly do stěžovatelových základních práv (policie mohla potenciální pachatele protiprávní činnosti od jejich domnělého záměru odrazovat i jinak než paušálním ztotožňováním účastníků dané akce). Policie nadto nesplnila ani další podmínku přípustnosti zásahu do stěžovatelových základních práv, neboť v rozporu s § 13 zákona o policii, interpretovaným zejména s ohledem na čl. 4 odst. 1 Listiny, stěžovatele nepoučila o důvodu svého postupu způsobem, který by byl způsobilý legitimizovat omezení jeho práv. Poučovací povinnost policie upravenou ve zmíněném ustanovení zákona o policii je třeba vykládat tak, že nepostačí, pokud policista uvede pouze označení konkrétního zákonného ustanovení, na jehož základě výzvu k prokázání totožnosti činí, ani pokud jej jen cituje či parafrázuje. Policista je povinen právní důvod svého postupu vztáhnout na konkrétní okolnosti prováděného ztotožnění a ztotožňované osobě jej náležitě (byť nikoli nutně obsáhle) vysvětlit.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1022/21 včetně disentů je dostupný  zde (307 KB, PDF).