Rozhodnutí, jímž bylo ve své podstatě rozhodnuto o nevině stěžovatele, a kterým byla de facto napravena předchozí pochybení správního orgánu, spočívající v opakovaně nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, nelze klást k tíži stěžovatele, který nedostatečné zjištění předmětné rozhodné okolnosti namítal již od počátku řízení. Za období od zahájení správního řízení o správních deliktech by tedy stěžovateli měla být přiznána náhrada škody v podobě náhrady nákladů obhajoby, které mu v příčinné souvislosti s vedením řízení o správních deliktech vznikly, resp. náklady na právní zastoupení, které stěžovatel prokazatelně a nakonec i účelně vynaložil. Opačný postup znamená porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2841/19 vyhlášený dne 21. prosince 2020 v 10:00 hodin naleznetezde (122 KB, PDF).