Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 3102/16 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/37RgWzU) uvedl, že je třeba zjistit, zda soud na základě provedených důkazů dospěl k opodstatněnému skutkovému závěru, podle něhož kolektivní správce autorských děl jako vedlejší účastník v souladu se stávající judikaturou s dostatečnou mírou jistoty prokázal, že stěžovatel ve své provozovně veřejnosti zpřístupňoval autorským zákonem chráněná díla, obsahující – alespoň typově – ty složky autorskoprávní ochrany, k jejichž kolektivní správě je ze zákona povolán. V opačném případě by totiž byl namístě závěr, že soud přiznal vedlejšímu účastníkovi finanční plnění, jež by bylo třeba kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení, neboť z právní úpravy stěžovateli nutnost uzavření licenční smlouvy s vedlejším účastníkem vůbec nevznikla. Bylo by proti smyslu a účelu kontroly prováděné kolektivním správcem, kdyby měl určit konkrétní díla, jež byla uživatelem zpřístupněna veřejnosti, poněvadž tento postup by v mnohých případech nebyl s ohledem na značné množství zastupovaných nositelů práv zřejmě ani možný. To však nevylučuje, aby v případě kontroly a následného vymáhání protiprávně neuhrazeného licenčního poplatku kolektivní správce specifikoval (alespoň druhově), že prostřednictvím inkriminovaného zařízení skutečně docházelo (či mohlo docházet s pravděpodobností blížící se jistotě) k produkci děl, k jejichž ochraně je právě on povolán. Nepostavil-li městský soud svým dokazováním najisto, že kolektivní správce je skutečně aktivně věcně legitimován k žalobě na úhradu licenčního poplatku, porušil právo stěžovatelky v tomto sporu jako žalované na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1598/19 je dostupný zde.