Ústavní soud má za to, že s přihlédnutím k okolnostem nyní posuzované věci, lze uvažovat rovněž o podjatosti rozhodce z důvodu opakovaného a nikoliv zanedbatelného využívání jednoho a téhož rozhodce (v odborné literatuře označovaný jako tzv. repeat player; ze sdělení Okresního soudu v Pardubicích vyplývá, že stanovený rozhodce rozhodoval v posledních letech více než 13 000 věcí, v nichž jako oprávněná vystupovala vedlejší účastnice). Ústavní soud si je sice vědom, že opakované využívání jednoho rozhodce není v praxi ničím neobvyklým, neboť taková osoba zpravidla (a právě proto) disponuje potřebnými znalostmi a zkušenostmi, současně však skutečně nelze vyloučit, že v těchto situacích může vztah mezi rozhodcem a oprávněným subjektem přerůst až v ekonomickou závislost. V každém případě je však nutné vzájemné vztahy rozhodce a účastníků řízení posuzovat detailněji, a to bude nyní úkolem Městského soudu v Praze. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že mu nepřísluší, aby sám posuzoval, zda v této věci skutečně rozhodoval podjatý rozhodce či nikoliv, a proto žádným způsobem nepředjímá výsledek tohoto posouzení městským soudem. Ústavní soud pro úplnost dodává, že rovněž přisvědčil námitce stěžovatele poukazující na rozpor v judikatuře Městského soudu v Praze. Naopak dalším námitkám stěžovatele stran rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy či nedostatečného posouzení jeho úvěryschopnosti Ústavní soud přisvědčit nemohl.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1851/19 je dostupný zde.